Jedna z prvních věcí, které jsem musel zařídit, byl dodavatel. Bez jakéhokoliv dlouhého přemýšlení jsem měl vybráno. Byl to Koh-I-Noor. V Česku nejznámější a nejoblíbenější firma, a upřímně, žádnou jinou jsem neznal.

Jak ale kontaktovat takovou firmu? Zvedl jsem telefon, vygooglil jsem si web Koh-I- Nooru a zavolal jsem na helpdesk. Avšak trošku mne zklamalo, že v telefonním automatu nebyla volba: „Chcete s námi dělat business? Zmáčkněte trojku.“ Já fakt doufal, že to bude tak jednoduchý. Nebylo a po asi půlhodině přepojování jsem to vzdal. Věděl jsem však, že existuje obchodní zástupce, který má na starosti určitou oblast. Bylo tam i číslo, a tak jsem zavolal. Vymyslel jsem si příběh o tom, že číslo na něj jsem dostal od někoho z Koh-I-Nooru, jakože tam o mě vědí. Rozhovor netrval dlouho a domluvili jsme si schůzku.

Od této chvíle jsem byl značně nesvůj, protože se vyskytla spousta otázek, na které jsem neznal odpověď. Ta, která mě trápila nejvíc bylo, kdo bude platit. Já jsem vyvolal schůzku, nicméně jsem byl potenciální zákazník Koh-I-Nooru, tak by si mne měli předcházet ne? Ne?!?! Zas jsem tedy použil Google, jenže to bylo padesát na padesát. Tak jsem se ptal rodičů. Asi nikoho nepřekvapí, že jeden byl pro a jeden proti placení s celkem pádnými argumenty. Mimochodem oba se při tom
asi dvě hodiny hádali. Další důležitou otázkou bylo, co všechno a v jaké cenové relaci si můžu poručit? Měli bychom mít cenově vyrovnanou útratu?

                                                                                                                                     Zdroj: pexels.com

Přišla středa odpoledne a schůzka. Víc než ze schůzky a důležitých informací z ní, jsem byl vystresovaný z business etiky. Vzal jsem jídelní lístek do třesoucích se rukou. Měl jsem vymyšleno, že nechám prvního vybrat pána z Koh-I-Nooru. Vybral si preso. Chvilku jsem se zamyslel … „No, tak já si dám mátový čaj.“ Pán se na mne uznale podíval a já si oddechl.

To co proběhlo na schůzce není pro tento případ důležité, ale dodnes zboží od této českobudějovické firmy odebíráme. Přišla však chvíle, které jsem se nejvíc obával. Čas placení a já zas cítil nejistotu. Číšník s kasírkou se klasicky zeptal: „dohromady a nebo zvlášť?“ Napětí se dalo v tuto chvíli krájet, a já vyděšeně koukal střídavě na peněženku, pána z Koh-I-Nooru a číšníka. Asi jestli mi jeden z nich neporadí. Můj obličej byl asi hodně zoufalý, protože se po chvilce trapného ticha ozvalo: „Já to za pana Pučalíka zaplatím, on je přeci jenom student, a asi ještě neví jak to chodí.” Bylo mi sice celkem trapně, ale dohodli jsme se na velice dobrých podmínkách, které vykompenzovali můj pocit trapnosti.

A výsledek tohoto zážitku? Je úplně jedno, jestli si na první schůzce s novým dodavatelem, investorem, spolupracovníkem a podobně dáte skleničku vody a nebo snídani (i to jsem na jedné schůzce udělal a jak dobrá byla). Ve chvíli, kdy si s tím druhým člověkem budete sympatičtí, budete cítit, že spolupráce někam vede a něco přinese, a obzvlášť pokud od vás druhá strana nic moc neočekává, nabídněte se, že ho pozvěte. Většinou bude velice mile překvapen a vztah mezi vámi se prohloubí.

Adam Pučalík
Podobné články